Méně známé tváře poruch příjmu potravy

Bylo mi tehdy sedmnáct a půl, třetí ročník gymnázia. 170 cm, 57 kg. Nejdřív. Později 52 kg. Ale to, kolik ukazovala váha v koupelně, bylo o mém problému vypovídající asi tolik, jako jakou barvu očí mám. Jasně, když někdo dospělý, průměrně vysoký, váží 40 kilo, není to zrovna známkou zdraví. Naopak to však tvrdit nelze – správná hodnota body mass indexu ani „hezká“ postava nezaručují, že daný člověk problémy nemá.

Sama nevím, jakou poruchu příjmu potravy přesně bych si diagnostikovala, nicméně generalizovaný název mi přijde vlastně nejvýstižnější. Jde zkrátka o celkově narušený vztah k jídlu. U mě konkrétně se tato narušenost manifestovala v mnoha podobách. Začalo to přesvědčením sebe samé o nesmyslnosti „přejídání se“, reálně mající podobu jedení všeho všudy jedné mandarinky denně a pití velikého množství vody. Důvodem bylo vzepření se celé společnosti, jejímiž zástupci v mých očích byli hlavně rodiče, především pak máma, se kterou už jsem nedokázala být pod jednou střechou – já v roli dcery a ona se mnou jako s druhou dospělou ženou. Nenacházely jsme v té době cestu jak komunikovat své názory bez nežádoucích zraňujících nedorozumění. Moje frustrace z bezmoci při naší komunikaci rostla a spolu s ní potřeba svého soukromí, malého kousku světa, který bude výhradně pod mou kontrolou.

Rodiče mají příležitost svým dětem, které s nimi bydlí, strkat nos a prsty do všeho. Ale jídlo vám do krku nacpat nemůžou. Byla to ta nejkratší cesta ke kousíčku svobody – přestat jíst. Klesající hmotnost byla jen vedlejším efektem. Nejdřív jsem si své hubnutí s nikým netroufla sdílet. Nosila jsem co nejvolnější neforemné oblečení, před tělocvikem se převlékala v rohu, co nejrychleji, začala se zamykat v koupelně i před sestrami. Bála jsem se, že sdílením svého tajemství ho můžu ztratit. Když můj úbytek váhy po čase začal být nepřehlédnutelný – aspoň pro ty, kdo mě měli v oku (jako moje máma a nejbližší kamarádky), vlak už byl nezastavitelně rozjetý. Uháněl živený mým pocitem moci a kontroly nad vlastním životem. V této fázi už ho maminčino přemlouvání, abych „neblbla“, „jedla normálně“ a „už ti to ani nesluší, tohle je moc“, mohlo jenom postrčit kupředu. Když chce, abych jedla, natruc nebudu. A k tomu začnu cvičit, abych hubnutí urychlila. Cvičila jsem potají – to proto, aby se ke mně někdo nechtěl přidat. Moje noty byly psány pro jeden nástroj. Nechtěla jsem svého nového koníčka sdílet s ostatními, tak jak to bylo na mé pozici nejstarší ze tří sester běžné. Tohle mělo být od začátku do konce jen a jen moje.

Vzhledem k mým docela bytelným kolenům a kulatému tavru obličeje jsem nikdy neměla „nohy jako špejle“ ani propadlé tváře. Nesdílela jsem „anorektické“ postoje a uvažování, popisované jako prototypní – nemyslela jsem si, že jsem hubená pěknější, ostatní mi nepřišli tlustí, váha a krása pro mě byly dvě nesouvisející věci. Nešlo o to, vážit málo. Šlo o to, vážit tolik, kolik já chci – a abych věděla, že se řídím jen svým vlastním rozhodnutím, muselo být odlišné od názorů ostatních; ti chtěli, ať přiberu. Možná hrálo roli i to, že jsem nikdy neměla v lásce svou kostru a proto mi přišlo, že hubená nebo tlustá, nikdy nebudu dle svých představ pěkná, takže nemám co ztratit. V mých básničkách z té doby (a dalších pěti let) se opakovaně vyskytuje motiv „černé díry“, „hladové jámy“, „bezedné rokle“. Verše se točí okolo nezaplnitelné vnitřní prázdnoty.

Žila jsem v onom kritickém roce z potravy pro duši – připravovala jsem se k přijímačkám na uměleckou vysokou školu, což vzhledem ke studiu na gymnáziu znamenalo hodně dohánění a téměř veškerý volný čas strávený ve třídách výtvarné lidušky (kde jsem stejně byla nejradši). Libovala jsem si ve své protiproudé image rozervané bohémky a ráda jsem si namlouvala, že myšlenky na jídlo jsou pro mě podřadné. Skutečnost byla taková, že jsem na jídlo myslela v jednom kuse. V břiše mi kručelo, ale mým uším to znělo jako pochvala za dobře odvedenou práci (nejedení). Protože jsem nemohla myslet na to, jak jím, utápěla jsem se v představách toho, jak nejím. Jak jsme na oslavě a všichni se nacpávají zákusky (oběti konzumu), jen já ne. Jak vyvařuju bohaté večeře pro zbytek rodiny – vymyslela jsem v té tobě spousty nových receptů a prolistovala mnoho kuchařek. Jak všechny u večeře zase hezky obalamutím, až si budu naoko přidávat jídla (jako naberu naběračkou jídlo z hrnce, jako ho naliju do misky, jako ho odnesu o kousek dál – to vše nad úrovní očí ostatních stolujících, tam ho s hlučným třískáním příboru jako jím, a pak na stůl vítězoslavně vrátím prázdnou misku), až budu před svědky naoko žvýkat jídlo (a pak ho potají plivat do koše a zakrývat odpadky) a odnášet před očima všech dobroty do svého pokoje (abych je pak potají zase vrátila neochutnané zpět). Byla to svým způsobem strategická hra – a ty my odjakživa šly.

Bohužel si nedokážu vzpomenout na okolnosti okamžiku, kdy jsem se podívala do zrcadla, lekla jsem se sama sebe a rozhodla se, že začnu jíst přeci jen o trochu víc – moje tělo i přes časté cvičení bez bílkovin nedokázalo tvořit svaly a zhubla jsem do rozbředlé vyzáblé holky bez prsou, se siluetou mé babičky. Mé rodině přišlo, že jsem se „vzpamatovala“ a je vyhráno. Ano, moje tělo mělo po pár měsících z lékařského hlediska opět správný poměr výška-váha-věk, ale co moje mysl? O tu se nikdo nestaral. Byla dál stejně chorá, jen její cíl se změnil (chtěla jsem zpět trošku přibrat). Nezdravá potřeba mít své tělo plně pod kontrolou nezmizela, stejně jako tendence odvíjet svou sebehodnotu od toho, jak se mi tento cíl daří naplňovat.

Dnes je mi pětadvacet let a mám úplně obyčejnou postavu, ani hubenou ani tlustou, jen prsa se mi už asi nikdy nevrátí. Stále mám však sklon přestat si vážit sama sebe jako člověka pokaždé, když mi s jídlem ujede ruka – neboli „jím dřív než myslím“. Toto uklouznutí může mít mnoho podob – sním něco, co jíst nechci, sním toho víc, než chci, sním to jindy, než chci, koupím si spontánně něco, co jsem nezamýšlela. To je jeden suvenýr z trnitých cest poruchami příjmu potravy. Druhým suvenýrem je neadekvátně rozsáhlé území v mé mysli, které myšlenky točící se okolo jídla zabírají, tím pádem i energie, kterou spotřebuji na jejich kontrolu a čas vyplýtvaný rozjímáním o jídle, který bych mohla přemýšlet o něčem přínosnějším. Tyto myšlenky se mohou schovávat za vymýšlení vánočních receptů v květnu, nutkavé zapisování všeho, co jím, utrácení za nové dietní plány, nutkavé nakupování nezdravého jídla v emočně slabých chvílích a jeho vyhazování ve chvílích silnějších, přeměřování svého těla, hledání nových cvičení, potravinových doplňků na hubnutí, studování vlastností jednotlivých potravin, vykrmování mých blízkých, když se jim na rozdíl ode mě daří hubnout, vymýšlení trestů za své „přešlapy“… Obecně vzato bych řekla, že je to rok od roku lepší a myšlenky na jedení pomalu začínají nabývat zdravé „nedůležitosti“, ale jen dokud v mém životě vše důležité klape. Když ne, je téma jídla první (zrádnou) berličkou, po které sahám.

Přiznání modelek léčených s poruchou příjmu potravy jsou prima, považuji však za zásadní doplnit k nim, že vidina štíhlejší postavy je hnacím motorem jen pro část lidí trpících touto psychickou poruchou. Stejně jako mé homosexuálně orientované přátele (u nichž by homosexualitu nikdo nehádal) rozčiluje kulturní vyobrazování gayů jako mužů kroutících při chůzi boky a s  afektovaným projevem – ano, někteří jsou takoví, ale pak je i spousta naprosto odlišných, heterosexuálně působících, kteří pro svou „normálnost“ nejsou vidět (a protože nejsou vidět, tak nemají ani šanci podílet na změně rozšířených předsudků a představ o homosexuálech, často nepříliš přátelských a vstřícných), mně rozčilují klišé o lidech s poruchou příjmu potravy. Především proto, že domnělá představa o tom, jak (ne)vypadá člověk s poruchou příjmu potravy zaslepuje ty, kteří by v krizových momentech mohli vstoupit do hry jako pomoc pro člověka s tímto mentálním problémem. Myslím si, že vykořenit nesmyslně stereotypní představu české společnosti o lidech s poruchou příjmu potravy jako o dívkách (mezi postiženými osobami je v průměru každým jedenáctým muž), v pubertálním věku (riziko propuknutí poruchy je nejvyšší v adolescentním věku, není na něj však omezeno) se siluetou kostlivce (spousta z nás má na pohled zdravě vypadající postavu, ale například nemá zdravý menstruační cyklus, libido, schopnost koncentrace aj.) by tedy bylo velmi užitečné.

Vězte, porucha příjmu potravy je problém mentální. Nacpání těla do původní formičky k jeho vyřešení nemůže stačit. Je potřeba vyhledat pomoc psychoterapeuta, s jehož pomocí bude vytvořen bezpečný prostor pro hledání příčin onemocnění a následně pro jejich léčbu.

Adresář organizací nabízejících pomoc pro lidi trpící poruchou příjmu potravy k dispozici online zde:

http://www.nicm.cz/poruchy-prijmu-potravy-adresar-organizaci

 

Comments are closed.