Příběhy lidí

 

Kdokoli se na mě na první pohled podívá, může si být jistý, že můj problém bylo sebepoškozování.
Jsem samá jizva – a není divu. Se sebepoškozováním jsem začala už na základce, ale nejvíce se mi
zhoršilo během prvního pokusu o studium vysoké školy. Projevila se mi panická porucha a velké
úzkosti, později mi diagnostikovali hraniční poruchu osobnosti – a to nevyhnutelně vedlo k braní léků,
které mou psychiku stabilizují.
Bohužel, tyto léky měly i nepříznivé účinky – začala jsem velmi přibírat, což mě dovedlo až k absolutní
sebenenávisti, výbuchům pláče, úzkostným atakám a to vše zpravidla končilo řezáním se žiletkou,
nebo típáním cigaret o sebe.
Přiznat si sebepoškozování mě donutila až starost blízkých, především mého přítele. To byl ten
nejdůležitější krok – přiznat si, že mám problém, že to, co dělám, není běžné. A mluvit o tom. Nejprve
s blízkými, poté i s odborníky – psychiatrem a psychologem. Oba mi velmi pomohli – jak tipy, co
dělat, když na mě přijde sebepoškozování (trhat letáky, cvičit, přikládat si studené věci na kůži), tak
intenzivní terapií. Ta mi pomohla přijít na všechny důvody, proč se sebepoškozuju a postupně je
vyřešit.
Teď jsem už půl roku „čistá“ a je to skvělý pocit. Dalším krokem je sžít se s jizvami, které mi zůstaly.
Pokud zrovna Tebe trápí sebepoškozování, určitě apeluji – přiznej si problém a mluv o něm. Je to
první krok k uzdravení.Kristýna S. 
Krom deprese provázely mé dny i úzkostné stavy, které jsou jejími častými společníky. Napnuté tělo, v křeči. Zrychlené bušení srdce a bolest na hrudi. Neschopnost se zhluboka nadechnout. Někdy mě úzkost obklopovala i měsíc v kuse. Deprese mi jako bonus vnesla do mého života insomnii. Byly i noci, kdy jsem nespala vůbec. Neustálé převalování se v posteli s jediným přáním. Usnout. Postupem času jsem se přestala těšit ze začínajícího večera a dostavil se strach, že opět strávím několik probdělých hodin. Zase jsem se cítila jako vězeň. Bez svobody v sobě samé.

Dnes je mi 22 let a moje psychika se postupně začala zlepšovat. Deprese jsem se rozhodně nezbavila navždy. Myslím si, že to ani pořádně nejde. Občas se najde nějaká životní situace, při které mi dá jasně najevo, že mě neopustila a čeká někde v koutě mojí hlavy.
Naučila jsem se fungovat i ve dnech, ve kterých pro mě slunce nesvítí. Naučila jsem se pochopit, že jsou tu dobré dny stejně tak jako ty špatné.
A je v pořádku, když se občas v pořádku necítíte.

Lucie H.

Prošla jsem si mentální anorexií cca 4 roky. Cesta k uzdravení byla náročná. Trvalo mi tak dva roky, než jsem si uvědomila, že mám nějaký problém. Nicméně mě anorexie pohltila. Čím víc jsem hubla, tím více jsem se nenáviděla a chtěla jsem zhubnout ještě více. S každým kilem dolů jsem ztratila i kus svého sebevědomí. Před maturitou jsem se rozhodla svou situaci změnit, jelikož jsem se cítila jako vězeň ve vlastní hlavě. Potřebovala jsem zase tu svobodu a chtěla jsem znova žít. Začala jsem de facto ze dne na den. Po svém propadu na dno jsem si uvědomila, že už hlouběji jít nemohu a teď už vede cesta jen nahoru. Odstranila jsem si kalorické tabulky, začala jíst postupně a pravidelně. Každý týden si dávala nutriční výzvu a tak jsem si každý týden dopřála jídlo, které jsem se před tím bála. Zásadní pro mě bylo DOVOLIT SI JÍST. Naučila jsem se oceňovat a opět získávat své sebevědomí. Hodně mi v mé cestě pomohla rodina.
Dnes je tomu přesně rok, kdy jsem začala pociťovat touhu po změně ve svém životě. Co komu dávám? Co dávám sama sobě? Je můj život smysluplný? Odpovídá moje práce mým schopnostem? „Všechno špatně!“ to byl můj závěr, ale také začátek. Nejsem odborník, ani lékař, ani psycholog, a přesto se považuji za inteligentní mladou ženu. Třebaže vím o zákeřnosti choroby, zvané mentální bulimie, mnoho, trvalo mi nekonečných dvanáct let, než jsem pochopila, že se tato nemoc opravdu týká i mě a že ji nemám vůbec pod kontrolou … Měla jsem krátce po operaci, ležel  v teple měkké postel  v obývacím pokoji a přemýšlela. Najednou, jako by mne něco osvítilo. Posadila jsem se a rozhlédla kolem. Možná znáte ten pocit. Žijete si svůj život, běží den za dnem, hodinka za hodinkou kráčí jak stín za tím, kdo ho vrhá. Vstáváte, pracujete, nakupujete, uklízíte, čtete si před spaním, spíte. Vstáváte, pracujete… Pak vás něco přiměje zastavit a zamyslet se. Začne se vám v mysli klubat myšlenka, nápad. A zase zmizí. Ještě není připravena dostat se na světlo. Pracně jsem se snažila přilákat ji zpět. „O čem to bylo? O novém životě?“ Myšlenka se vznášela kdes  v neurčitu, přinášela mi ale úlevu a přinášela pochopení. Ano, určitě. Musím vypsat svůj příběh, své zkušenosti, své bolesti, silné jako nemoc sama. A věřím, že to bude začátek mého nového života. Života bez poruchy příjmu potravy. Přála bych si, aby se již nikdo nemusel utápět  v dietách, nemusel se skrývat se svým jídlem/nejídlem. Hloupost? Nevadí. Pochopila jsem, že to, co si o nás myslí ostatní, je problémem těch ostatních. Dnes už nechci být dokonalá.
Moje uzdravení nenastalo automaticky, okamžitě. Byl to dlouhý boj. Velmi důležité bylo uvědomění si, co mi bulimie dávala a co mi brala. Co jsem byla bez ní a co jsem byl  s ní. Vymýšlela jsem si na sebe různé taktiky a postupovala jsem opatrně a velmi pomalu. Pomalu, ale jistě. Zvyšovala jsem své denní porce třeba jen o jednu bramboru navíc nebo o jednu sušenku po večeři  k snídani jsem snědla jednu buchtu, po kávě další. Pomalinku, ale chtěla jsem to dokázat. Věděla jsem, že nemohu chtít všechno hned. Že určitě si prostě jen tak nesednu a nespořádám tři knedlík  s omáčkou nebo kopec brambor a dva plátky sekané. Tak jsem si vzala jen jeden a půl plátku. A ono to šlo.
Rozhodla jsem se zhubnout, 60 kg bylo pro mě příliš, i když jsem měřila 172 cm. Takže diet  s velkým D! Porce jídla jsem neustále snižovala, a ono to šlo, nejprve 55 kg, pak 50, 45 kg….., pak 41,5 kg, velikost 34. Začala mi být neustálá zima, padaly vlasy, nemenstruovala jsem. Takto jsem žila dva roky. Pak najednou přišel zlom, nevím, co to způsobilo. Uvědomila jsem si, že jsem dva roky neměl  v puse čokoládu, sušenky, zmrzlinu. „Teď si přece můžu dovolit trochu přibrat,“ říkala jsem si. Nakoupila jsem vše, co jsem si dříve zakazovala, stálo to asi 300,- Kč. Přišla do prázdného bytu a vše najednou snědla. Byl to úžasný pocit, cítit zase tu sladkost, mít plné břicho. Samozřejmě že mé tělo reagovalo nevolností, ale druhý den ráno už mi bylo fajn. A tak to šlo každý den dokola a ručička váhy stoupala. Anorexii jsem nevyměnila za bulimii, ale za nezřízené přejídání. Dnes mám opět 60 kg a ty si držím jen tím, že jeden den jím velmi dietně a naposledy ve 14.00 hod., druhý den se přejídám. Celý můj život, moje plány, vše podléhá jídlu. Když chci někam jít, nejím. Naopak když jsem celý den doma, končí  s jídlem někdy a  v deset hodin večer. Stále doufám, že jednou se stane něco, co mě přinutí být zase normální a zdravá. Začala jsem tím, že jsem se objednal  k psycholožce, chodím za ní jednou týdně. Jednou za 14 dnů také navštěvuji nutriční terapeutku Anabell, pomáhá mi znovu nacházet rados  z jídla a bez výčitek.