Abychom se mohli tématem sebepoškozování zabývat více do hloubky, je potřeba nejdřív vědět, co to sebepoškozování je. Jasné vymezení tohoto pojmu je ale poměrně obtížné a v podání různých odborníků se pohled na něj trochu liší. Cílem tohoto článku je představit sebepoškozování tak, jak je vnímáno autorkou v kontextu jejích zkušeností z praxe v nízkoprahových sociálních službách pro děti a mládež s oporou o odborné zdroje.
Za sebepoškozování je v souladu s tímto cílem považováno chování člověka vůči sobě, které má prvky agrese, narušuje nějakým způsobem celistvost, neporušenost těla a je záměrným nástrojem zvládání zátěže. Tedy prakticky si lze sebepoškozování představit v užším slova smyslu jako jakékoli jednání, kterým si člověk ubližuje, ať už se jedná o fyzické sebezraňování (bití se, škrábání, řezání, pálení atd.), nebo o trýznění se zraňujícími myšlenkami a úvahami. Pod sebepoškozování lze z určitého úhlu pohledu zařadit také poruchy příjmu potravy (záměrné odpírání si stravy za účelem poškození vlastního těla). V širsím slova smyslu pod tento pojem může spadat i např. užívání drog. Sebepoškozující se chování je záměrným, více či méně vědomým nástrojem zvládání psychické zátěže, tedy svým způsobem se jedná o pokus člověka svou situaci, která je prožívána jako stresová, nějak řešit (byť ne úplně vhodným způsobem). Sebepoškozování lze tedy také definovat jako reakci na stres, která je okolím vnímána jako nepřiměřená. Jak uvádí Vágnerová, cílem takového jednání není smrt, ale dosažení úlevy od nesnesitelného napětí[1]. Přestože ubližování si obvykle probíhá bez záměru se zabít, téma sebevraždy bychom měli vždy brát v potaz jako jedno z možných rizik.
Co naopak za sebepoškozování není považováno, jsou poranění, která daná společnost a kultura toleruje. Může se jednat např. o poranění, jehož cílem je sexuální uspokojení (např. v rámci BDSM subkultury) či dekorace těla (piercing, tetování aj.).
Předpokladem vzniku sebepoškozování je jeho podmíněnost různými vnitřními a vnějšími okolnostmi a faktory v životě člověka v kombinací s mírou jeho psychické odolnosti a jeho schopnosti reagovat na psychickou zátěž. Ačkoliv je sebepoškozování často vnímáno jako výhradní problém dospívajících, může se tento jev objevit kdykoliv během života, ovšem ve zvýšené míře se vyskytuje a vzniká právě v období dospívání[2] [3]. Lze předpokládat, že tomu tak je proto, že se jedná z povahy této vývojové etapy o zátěžové životní období plné výrazných změn.
Přestože pojem „sebepoškozování“ existoval již v 19. století, jedná se spíše o fenomén 20. a 21. století, kdy se o něm ve společnosti i mezi odborníky začalo výrazněji mluvit. Může tomu tak být z různých důvodů, které souvisí mj.i s proměnami společnosti a jejího nastavení (svou roli může hrát např. rozvoj médií, hlavně internetu či větší výskyt psychických potíží v populaci). A právě kvůli aktuálnosti tohoto tématu je důležité o něm otevřeně mluvit a nebát se z něj snímat tabu. Protože otevřená diskuse a informovanost o sebepoškozování může ve finále vést k efektivnější podpoře lidí, kteří se se sebepoškozováním setkali, ať už na vlastní kůži, či u někoho ze svých blízkých.
Autor:
Bc. Eva Kašáková, DiS, sociální pracovnice, Praha
Zdroje:
[1] VÁGNEROVÁ, Marie (2004): Základy psychologie. 1 vyd., 3. dotisk (2010). Praha: Karolinum. ISBN: 978-80-246-0841-9.
[2] KRIEGLOVÁ, Marie (2008): Záměrné sebepoškozování v dětství a adolescenci. 1. vyd. Praha: Grada. ISBN: 978-80-247-2333-4.
[3] PLATZNEROVÁ, Andrea (2009): Sebepoškozování: Aktuální přehled diagnostiky, prevence a léčby. 1. vyd. Praha: Galén. ISBN: 978-80-7262-626-9.
[1]„ Vágnerová, 2010, str. 463
[2] Krieglová, 2008, str. 48
[3] Platznerová, 2009, str. 25 a 26