Dospívání je důležitou životní etapou, která začíná, končí i probíhá velmi individuálně vzhledem k různým okolnostem. Obecně lze toto období vymezit věkem od 10. do 20. roku, přičemž v něm dochází ke komplexní proměně osobnosti mladého člověka[1]. Pojďme se nyní podívat na to, co všechno se v životě dospívajícího mění, jakou roli hraje přijetí těchto změn a jaký to má vliv na vznik a rozvoj různých náročných životních situací.
V těle dospívajícího probíhá nespočet různých fyzických změn, které jsou zapříčiněné zvýšenou produkcí hormonů a pohlavním dozráváním. Holky zažívají první zkušenosti s nově nabytou menstruací a stejně jako kluci se postupně učí fungovat se svou rozvíjejí se sexualitou. Klukům i holkám se mění postava, hlas, kvalita pleti a vlasů, začíná růst ochlupení… Změny však neprobíhají jen v rovině tělesné, ale také v psychické, sociální a spirituální – tedy v hlavě, v kontaktu s druhými, v postoji k víře a hodnotám. Jistě si pamatujete, jak pro vás samotné byly tyto změny náročné, když jste je poprvé prožívali. Byli jste nuceni změny přijímat, protože se jim nešlo bránit, přestože jste je mohli vnitřně sebevíc odmítat. Stejně tak prožívají tyto změny i dnešní mladí lidé a jejich odmítáním vlastně odmítají sebe a svůj přirozený vývoj, což může být prožíváno velmi stresově.
V dospívání se stále velmi intenzivně vyvíjí mozek a různé jeho funkce a pokud tomu tak nebylo už dřív, pak nyní vlivem vyplavovaných hormonů přichází období zintenzivněného prožívání emocí. Ty jsou často náhlé, prudké a velmi silné, až zahlcující. Emoce mají ze své povahy individuální podobu a také jejich zpracování funguje u každého člověka různě. Stejně tak má každý v jiné míře uspokojené životní potřeby, které prožívání značně ovlivňují. Ty, které jsou mladými lidmi často popisovány jako nenaplněné, jsou potřeba jistoty, bezpečí a potřeba přijetí, které mohou výrazně souviset se vztahovou sítí člověka a jeho rodinným zázemím, tedy s tím, jak se k němu chovají rodiče a další blízké osoby a zda se má o koho opřít, komu důvěřovat.
Mladí lidé jsou často vykolejeni z emoční rovnováhy – objevuje se kolísání nálad a pocitů, které se různě mísí a rychle mění. Člověk v tomto období může působit nestabilně a má tendence reagovat z pohledu dospělých přecitlivěle, tedy způsobem neodpovídajícím situaci. Projevit se to může např. v momentě, kdy mu zakážeme jít ven s kamarády, protože se má dle našeho názoru spíš připravovat do školy, nebo ho vyháníme od mobilu, protože nám to nepřijde jako produktivní trávení volného času. Přitom ale třeba nevidíme, že na mobilu zrovna utěšuje plačící kamarádku a na zítřejší test se stihl připravit už o obědové pauze. Je potřeba vnímat, že pro člověka prožívajícího výše uvedené změny mohou být prožívané emoce a situace opravdu natolik intenzivní, že je k zamyšlení, zda jsou právem hodnocené jako „přehnané“. Navíc se naše verze situace může výrazně lišit od toho, jak na ni nahlíží mladý člověk. Nejsou pak jeho emoce prostě jen normální vzhledem tomu, jak si určitou situaci vykládá a jak ji naprosto přirozeně prožívá?
V období dospívání se také výrazně rozvíjí identita člověka – učí se přijímat sám sebe v procesu uvedených změn, později se snaží přijmout to, kým se stal. Vytváří si hlubší vztah ke svému tělu a mysli, zejména tělesná stránka hraje v dospívání v procesu tvorby identity a sebevyjádření důležitou roli. Dále člověk získává nové společenské role a učí se s nimi pracovat. Osamostatňuje se, učí se vystupovat jako autonomní jednotka mimo rodinu, stát si za sebou a za tím, čemu věří. Než však k tomuto dojde, hraje zde klíčovou roli sociální skupina a příslušnost k většinové společnosti či k nějaké její subkultuře – to, kam člověk patří, totiž spoluurčuje, kým je. Právě proto jsou v tomto období klíčové vztahy s vrstevníky a společně strávený čas venku na lavičkách, na kroužcích či doma u společného hraní her na konzoli.
Všechny výše uvedené změny a charakteristiky se vzájemně ovlivňují a podmiňují. Souvisí nejen s utvářením sebepojetí člověka, ale také vývojem jeho společenské role, jeho pozice ve skupině a společnosti, která může právě sebepojetí ovlivňovat. Dospívající prostě jen „hledají sami sebe“ a utváří si postupně názory na sebe, lidi, věci, svět. Respektujme tento proces, respektujme je a jejich potřeby. Zkusíme pochopit jejich pohled na svět, avšak dávejme pevně, ale laskavě hranice tam, kde jsou potřeba. Třeba jim tím jejich nelehkou cestu k dospělosti aspoň trochu usnadníme.
Autor:
Bc. Eva Kašáková, DiS, sociální pracovnice, Praha
Zdroje:
[1] VÁGNEROVÁ, Marie (2012): Vývojová psychologie: Dětství a dospívání. 2. vyd. Praha: Karolinum. ISBN: 978-80-246-2846-2 (online: pdf). Původní vydání, rok 2000.
[1]Vágnerová, 2012, str. 367