Než člověk zjistí, kým je, předchází tomu často experimenty v různých oblastech; ať už s návykovými látkami, sebepoškozováním či dalším rizikovým chováním. A byť se snažíme mladé lidi co nejvíce motivovat k co nejméně rizikovému způsobu života, všechny tyto experimenty a překračování hranic jsou v určité míře vlastně přirozené a slouží ke zjištění toho, kde jsou vlastní hranice a kde jsou hranice okolí, společnosti. Jejich překračování odpovídá na otázky typu „Co se stane, když pravidla poruším? Jaká bude následovat reakce? A bude následovat?“
Tím se mladý člověk učí tato pravidla respektovat a zjišťuje jejich funkci, což je předpoklad k tomu, aby se s nimi zdravě sžil a stala se jeho vnitřním morálním kompasem.
V okolí mají mladí lidé někdy v tomto procesu opory a vzory, které jim pomáhají změny a související experimenty přijímat a vyrovnat se s nimi, zpracovat je a poučit se z nich. Ze zkušenosti z praxe ale vím, že spousta z nich se s tím musí poprat sama. Nemají často nikoho, kdo by zkoušel pochopit jejich zdánlivě nepřijatelné experimenty a ohraničil je dostatkem informací a pevnými, ale ohleduplnými hranicemi. Nezažívají dostatečné přijetí toho, kým jsou. Často mají kolem sebe tisíc lidí, ale nemají s kým mluvit. A velmi často také nemají ani poměrně základní informace o tom, jak jejich tělo a duše funguje. Zároveň mají spoustu otázek, o kterých nejsou zvyklí mluvit. Neví, jestli změny, které se jim dějí, jsou normální. Jejich prožívání sebe a svého těla je i blízkým okolím ne zřídkakdy shazováno, pokusy o sebeurčení a zjišťování toho, kým jsou, jsou tím narušeny. Vybavuji si příklad dívky, která se cítila být klukem. Jediné, co po rodičích chtěla, bylo, aby to akceptovali, nechali ji se ostříhat a nosit oblečení, které chtěla. Setkávala se u nich však převážně se shazováním svojí identity, bagatelizováním a zákazy, zarámovanými výroky typu „Prosím tě, z toho vyrosteš“.
A co když nevyroste? Co když si bude pamatovat jen to, že ji rodiče nepochopili a nepodpořili?
V prostředí, kde blízké osoby nejsou mladému člověku v takových chvílích oporou, nebo ne takovou, jakou potřebuje, je velmi náročné těmito procesy úspěšně projít do dospělosti a navíc je zde reálné riziko, že vzájemný vztah to neustojí a bude třeba i dlouhodobě poškozen.
S obdobím budování svého sebeobrazu se pojí spousta rizik, počínaje nepřijetím vlastního těla a narušením jeho sebehodnocení, což se může velmi výrazně promítat nejen do toho, jak se mladí lidé na sebe a své tělo dívají, ale také na to, jak se k němu chovají. Třeba poruchy příjmu potravy mohou souviset se zkresleným či přehnaně kritickým vnímáním svého těla (třeba proto, že moje tělo se mi takhle nelíbí, nesnáším ho, není dost dobré…). Stejně tak sebepoškozování může být i formou trestání se za to, že nejsem dost hezký, dobrý, „normální“, zajímavý… Anebo to naopak může být zoufalá snaha převzít aspoň něco do vlastních rukou a mít nad tím kontrolu, když už vše ostatní v mém životě řídí rodina nebo škola. Všechny nejistoty, pochyby, nezodpovězené otázky a s tím pojící se pocity pak samozřejmě ovlivňují i to, jak člověk vystupuje v kontaktu s druhými, jak se před nimi prezentuje, jak o sobě před nimi mluví a jak se chová k ostatním… Zda je průbojný, agresivní, nebo třeba plačtivý či poddajný. Tím ovlivňuje i to, jak se ostatní budou chovat k němu. I toto může být jeden z důvodů, proč se mladí lidé setkávají se šikanou – pro ostatní se prostě stávají snadným nebo lákavým terčem, a to nejen kvůli svému chování a reakcím, ale také kvůli vzhledu, tomu, jak tráví volný čas nebo s kým se baví.
Dospívání je zkrátka takový intenzivní chaos, ve kterém je pro mladé lidi i jejich okolí často těžké se vyznat. A co je základem pro to, abychom to společně zvládli a bylo nám v tom chaosu trochu líp? Mluvme spolu. Nestačí jen předpokládat, že jsem druhému oporou, že se má dobře, že vše zvládá, ať mám vůči němu jakoukoli roli (rodič, kamarád…). Někdy udělá strašně moc, když se člověk o druhého upřímně zajímá a třeba se zeptá, než si udělá závěr. Nebo se třeba zeptá, co může udělat pro to, aby druhému bylo líp. Často tady stačí prostě být, poslouchat, nesoudit. Zkrátka projevit upřímný zájem o druhé lidi a být tu pro ně. To je klíčem ke společnému dialogu a k zmírnění nespočtu potíží, a to nejen v období dospívání.
Autor:
Bc. Eva Kašáková, DiS, sociální pracovnice, Praha